Za několik dnů půjdeme k volbám, kde svůj vztek na profesionální politiky vyjádříme tím, že znovu zvolíme buď je, nebo jiné příslušníky stejné skupiny, kteří se od nich v ničem nebudou lišit. Budou si počínat podle očekávání a prostý lid i intelektuálové budou meditovat nad mravní zkažeností senátorů, poslanců a ministrů. Znamená to, že jsme národem úplných idiotů?

Mechanismu, který navzdory volbám udržuje u moci stále stejné elity, možná lépe porozumíme při porovnání se Spojenými státy americkými. Politická scéna tam vypadá v mnoha ohledech podobně, ale všechno je větší (včetně toho, že se více krade) a zřetelnější. Navíc je mnohem lépe analyzovaná.

Shodou okolností budou Američané za pár týdnů vybírat prezidenta. V situaci, kdy obyčejnými lidmi cloumá stejný vztek na „politickou třídu“ jako lidmi v Čechách. Výzkumy Rasmussenu i dalších analytických společností ukazují, že názorové rozdíly mezi „politickou třídou“ a běžnými lidmi jsou větší než mezi Demokraty a Republikány.

Na rozdíl od České republiky tam výběr kandidátů není otázkou uzavřených aparátů, ale veřejným procesem, do kterého může zasáhnout opravdu každý. A výsledek? Ve finále stojí proti sobě dva kariérní politici, spolužáci ze stejné univerzity, oba z extrémně bohatých rodin, oba mluví stejným aristokratickým přízvukem a oba nejspíš absolvovali nějaký kurz o problémech lidí z nižších společenských tříd. Mitt Romney se na rozdíl od Obamy živil aspoň pár let prací, ale ani on k tomu nebyl nucen finančními poměry. Proč si Američané vytrvale vybírají příslušníky právě té třídy, kterou tak nenávidí a která prokazatelně zničí jejich zemi? Jsou i oni národem úplných idiotů?

Přitom se v předkolech objevili opravdu zajímaví lidé, kteří se modelu profesionálních politiků vymykají. Třeba manažer sítě restaurací Herman Cain. Chlap, který má za sebou úspěšnou podnikatelskou kariéru, s politikou se nikdy nezapletl, vyrostl v chudé černošské rodině a má jasnou představu, jak zatočit s washingtonskou byrokracií i s nátlakovými skupinami drancujícími státní rozpočet. Zjevně orientovaný víc na výsledky než na projevy. Jestli je někdo, kdo může mluvit za obyčejné pracující lidi, je to on. Člověk v mnohém osobnostně, a vlastně i fyzicky (až na barvu pleti), podobný továrníku Březinovi. (škoda, že Březina nekandiduje. Byl by skvělým prezidentem).

Nebo texaský guvernér Rick Perry. Sice se už roky pohybuje v lokální politice, ale pořád jezdí k rodičům, kteří vlastní malou benzinku u okresní silnice. Jestli někdo zná problémy lidí zblízka, je to on. V Texasu ukázal, že dokáže zkrotit byrokracii i lobby státních zaměstnanců a udělal z něj ostrůvek prosperity uprostřed potácející se Ameriky.

Proč tak snadno pohořeli v primárkách? Faktorů je více, ale tím hlavním jsou média. Cain se stal terčem řady útoků, které mířily spíše na jeho rodinu než na něj, a nakonec se rozhodl chránit své blízké tím, že odstoupil. Perry zase narážel na neustálá obvinění z rasismu, která ovšem byla tak nekonkrétní, že jim nebylo možné čelit. Každý, kdo pochází z Texasu, musí přece být rasista! A k tomu oběma kandidátům dostalo číhání na každé nepřesné slovíčko, aby mohl být vyroben skandál (to je zvláště pikantní v zemi, kde úřadující prezident neví, z kolika států se skládá unie, nezná ani přibližnou velikost státního dluhu ani jaké je státní zřízení v Kanadě).

Média prostě fungují jinak, než jak by měla fungovat podle učebnic demokracie. Jestliže někdo čekal, že mohou být neutrálním rozhodčím (metafora hovoří o „hlídacím psu demokracie“), dramaticky se spletl. Média se stala jedním z hráčů na hřišti a žárlivě střeží, aby na hřiště nepřišel nikdo nový. Nemám na mysli nějaké okrajová média, ale New York Times, CNN, NBC a všechna ta média „hlavního proudu“. V českém prostředí pak Českou televizi a mediální skupiny Economia a Mafra, které sdílí stejné postoje a fakticky drží názorový monopol. Ve všech případech funguje mechanismus stejně. Jakmile se objeví někdo, kdo nezapadá do stávajícího rámce politiky, téměř okamžitě je označkován jako fanatik, extrémista, populista, nácek atd. Pro hlavní komentátory se pak stává věcí osobní cti dostat takového člověka z politiky. Když to nepůjde jinak, zlikvidovat jej i osobně.

To nemusí nutně znamenat, že by v médiích pracovali hloupí a nepoctiví lidé. Některé z nich znám osobně a jsem toho názoru, že to jsou inteligentní lidé, kteří se svou práci snaží dělat dobře. Problém je v tom, že se už roky pohybují v určitém prostředí. Žijí mezi určitou politickou elitou, jsou navyklí na její jazyk, oblékání, gesta a stovky dalších drobných znamení, kterými si příslušníci každé skupiny potvrzují, že k této skupině patří, ať už se jedná o skupinu poslanců, profesionálních sportovců nebo učitelů základních škol. Pokud přichází někdo, kdo vypadá jinak a chová se jinak, cítí se „správní“ členové skupiny stísněně, v krajním případě dokonce propadají panice.

Jestli chcete vidět, jak může taková panika vypadat, projděte si český internet a podívejte se do komentářů psaných v době, kdy se mezi politickou elitu téměř dostal jeden starší pán s oblékáním a vyjadřováním starých českých vlastenců z doby zakladatelů Sokola. Když říkám, že se téměř dostal mezi politickou elitu, přeháním. Ve skutečnosti se jednalo o šéfa naprosto okrajového politického hnutí, jehož způsob komunikace dokonce vyvolává spíše pocit, že se jedná o člověka s autistickým postižením. Nicméně i tato bezvýznamná epizodka stačila k tomu, aby ctihodní komentátoři odhodili veškerou slušnost a sebeovládání. Politologický jazyk byl doplněn o inovace jako „nebezpečná kreatura“. Jak strašně se musí cítit vzdělaný člověk, aby něco takového napsal!

Kauza Bátora je zajímavá hlavně tím, že se zjevně nejedná o výjimečný případ. Čtenářům, kteří mají chvíli času, doporučuji stručnou „obsahovou analýzu“. Vyberte z blogu iHned příspěvky psané profesionálními komentátory, a vytřiďte z nich ty, kteří se týkají nových lidí pokoušejících se proniknout do politiky zvenčí (nemám na mysli pana Janečka, který se na vlastní vstup do politiky připravuje dlouhou PR kampaní, ale skutečně lidi z venku). Zjistíte nejen, že všechny ty příspěvky jsou negativní, ale naprostá většina z nich je výrazně emotivní a urážlivá. Médium nehledá pravdu, médium likviduje narušitele. Další ze způsobů, jak může fungovat „hlídací pes“.

Mimochodem, tento postoj profesionálních politických komentátorů je i docela racionálně pochopitelný. Pro redaktora, jehož hlavní odborností je znalost určité skupiny politiků a určitého politického stylu, může radikální změna znamenat konec živobytí. Novináři, kteří jsou odborníci na určitou konkrétní oblast (od počítačů po zemědělství), mají často normální vnímání běžných lidí.

To vše ovšem taky můžeme brát jako výhodu, protože nám to značně usnadní orientaci. Pokud nový kandidát nepůsobí na profesionální analytiky v médiích jako nebezpečný narušitel poměrů, téměř jistě se nebude v ničem významném lišit od dosavadní politické elity.

Já osobně jsem rozhodnutý nevolit nikoho, koho média neoznačí za extrémistu nebo alespoň za populistu.